Lago di Darengo aneb na vrchol zkratka nevede

Work – life balance.
Miluju procházky, turistiku, hory, jezera, kameny a objevování nových míst.

Když stoupám na vrchol, ať je jakýkoliv, když chci překonat sama sebe, něčeho dosáhnout, splnit si svá přání, musím si tu cestu poctivě sama odšlapat 🙂
Stojí to často spoustu energie, potu a úsilí, ale ta cesta i ten cíl stojí vždy za to.


Červenec 2022

Majitel apartmánu, kde jsem bydlela, mi při příjezdu nakreslil do mapy pár bodů, které stojí za vidění. A nakonec píchnul prstem nahoru na mapu a řekl: „Tady je krásné horské jezero,“ mapa ho už nezachycovala, bylo prostě někde za mapou 🙂

Cesta do neznáma začíná

Jedno ráno jsem si sbalila baťůžek, dala do něj půl litru vody, kokosovou tyčinku, nasedla do auta, vyjela kousek nahoru do vesnice Livo, auto zaparkovala u místního kostela a vydala se na cestu.
Bylo něco málo po 8. hodině ráno. Malebná horská vesnička Livo je plná kamenných, starých domů, jen málo jich je opravených, ale nachází se zde pizzerie, kde v tu dobu ráno na zahrádce pod koruny stromů seděli 2 místní usedlíci a popíjeli kávu. Vedle tekl potůček a v horkém létě vypadalo místo lákavě. „Sem si zajdu na kávu, až se budu vracet,“ říkám si pro sebe 🙂

Měla jsem představu pomalé, nenáročné procházky, měla jsem za sebou každodenní několikahodinové výlety z kopce, do kopce i podél jezera.

Dangri

Kochala jsem se přírodou, šla pomalu, cesta nevypadala, že by tady jezdila auta, po pravé straně byl sráz do údolí. Po hodině cesty jsem přišla do Dangri – jeden dům a široko daleko nic jen hory, potok plný bílých velkých kamenů a lesy – u domu pár starých stolů a židlí umístěných pod stromy na verandě s výhledem na řeku – hmm – tady si dám kávu na zpáteční cestě 🙂

Na plácku u domu stála 2 auta a nějací lidé – tak se sem dá jet i autem, vidíš, říkala jsem si, ale cesta sem byla dost úzká a já se svými řidičskými schopnostmi (ne že by byly špatné😊) bych se obávala se vyhnout případnému protijedoucímu autu. Nelituji nikdy cesty pěšky, ráda chodím.

Tak, tady bude někde jezero, říkám si a koukám, kde se ta řeka rozšiřuje a ono nic – přejdu malou lávku a vidím kamennou cestu nahoru – je to křížová cesta – tak asi to jezero je na konci křížové cesty, tam nahoře, je to pochopitelné, mudruji.

V tom se z té cesty seshora přiřítí kluk na mopedu a říká mi něco italsky, já reaguji anglicky, on mávne rukou, což naznačuje: „To nemá cenu, když nerozumíš,“ ale já zaslechnu slovo lago (jezero) – tak zkusím svou lámanou italštinu a jemu se rozzáří oči, že nejsem tak úplně marná a snaží se mi zase něco vysvětlovat.

Ve finále rozumím, že nahoře je krásné jezero, cestou tam, ukazuje nahoru. Tak se vydávám po křížové cestě nahoru.

Baggio

Cesta je dost strmá, jsem zadýchaná, zastavuji se, kochám se výhledem a pak jdu zase dál, sluníčko už pálí a šplhá ke svým 34 stupňům, tak se zastavuji vždy pod stromem, abych se vydechla nebo dělám přestávky u obrázků s Ježíšem a říkám si: „Tady přijímá kříž, tady padá pod křížem poprvé – a to ještě nesl ten kříž a Ty padáš bez kříže,“ napomínám se a jdu dál: „tady ještě debatuje s plačícími ženami, to bych už nedala, tady mu sundávají roucho, tady ho přitloukají na kříž, tady umírá na kříži, tady je sňat z kříže,“ a už vidím domy – vesnička Baggio – „a tady je uložen do hrobu.“

Uff – jsem nahoře. Teda ještě kousek k prvnímu domku a k rozcestníku. Domy jsou opět kamenné a vypadá to, že jen tento první je obydlený, v oknech jsou muškáty, ale nikde nikdo, ticho a všude klid.
Ááááá údolí – ženu se tam, že tam bude to jezero a tam jen sráz a dole řeka. Sednu si na kámen ve stínu, je hrozné horko, napiji se poprvé 😊

Tak půjdu dolů? Ale co, je to hezké údolí, půjdu dál po téhle červené značce. Od vesničky Baggio už jsem neměla dál signál. Tak – teď jsem odkázána jen sama na sebe. To jsem byla vlastně celou dobu – ale pro člověka stále online je tohle podivný pocit.

A jde se dál

Cestička byla příjemná, sice dost úzká, po levé straně sráz dolů, ale pomalu jsem se začínala s přírodou sžívat. Najednou uprostřed cesty stojí malý bagr a nikde nikdo, cesta byla politá nějakým čerstvým betonem či co, který v tom horku navíc tekl do stran, nemohla jsem na tu cestu vstoupit a byl to delší úsek, nedalo se to jen tak obkročit.

Z levé strany sráz dolů a z pravé strany strmý travnatý kopec. Přece mě tohle nezastaví, povídám si a začala jsem šplhat do toho travnatého kopce, držela jsem se trsů trávy, abych nespadla na ten tekoucí beton, neviděla jsem, kam šlapu, jak hustá a vysoká ta tráva byla, za chvíli jsem se bořila v nějakém močálu, boty mokré, trčela jsem nad rozteklým betonem, v půli cesty, teď už zpátky nejdu, je to stejně daleko dopředu, jako zpět. Balancovala jsem na příkrém kopci, držíc se trávy a keřů.

Uff – konec betonu – mohu na cestu.
Šla jsem dál, sluníčko mi boty i nohy osuší. Most přes řeku, dostávám se na druhou stranu řeky, cesta jde prudce nahoru, jdu po bílých kamenech, noha mi občas podklouzne. Šplhám nahoru a přede mnou se objevila závora s nápisem: Vietato l‘accesso – Vstup zakázán.

To asi ne, když tu vede ta červená značka a tamhle ji vidím zase, asi je to cesta na vlastní nebezpečí, aby se chránili: „My jsme vám to říkali.“ Tak závoru podlezu a šplhám se dál po bílých kamenech nahoru, protože tam někde bude to jezero 😊

Sluníčko do mě nesnesitelně už pere – jsem na otevřeném kopci bez stromů, sednu si na kámen a podívám se kolem. Fotím. Je to nádhera. Ticho a přede mnou obrovský otevřený prostor. Nikoho jsem od vesničky Dangri nepotkala. Jsem tu sama a kolem mě přímo panenská příroda.

Dostávám se nahoru na kopec, míjím 3 kamenné staré opuštěné domky postavené blízko sebe a jdu dál. Cesta se stáčí kolem řeky, chvíli jdu lesem, je zde příjemný stín, jen cesta je dost šikmá, jedna noha musí vyvažovat vždy rovnováhu.

A koho to mé oči nevidí 😊 Není to pocestný? Vážně potkávám člověka v této pustině. Starší pán si to vykračuje směrem dolů proti mně, pozdravím a ptám se na jezero: „Tady by mělo být někde jezero,“ a on kývá, že ano, že ještě asi hodinu a půl cesty, „un’ora e mezza,“ říká a ukazuje jeden a půl prstu.
Hurá, získávám novou energii a zrychlím krok.

Jdu nyní střídavě lesem a střídavě malými otevřenými pasekami, přeskakuji malé potůčky, větší musím přejít po kamenech, nabírám si vodu z potoka, protože vlastní mi už dochází a žízeň se hlásí, nabrala jsem si taky do bot nechtěně, sbírám borůvky a vystavuji se slunci.

Tak ještě hodina a půl a jsem tam. Za půl hodiny dojdu k rozcestí, kde je napsáno: Darengo 1,30 – to bude ono – to je to jezero a pán říkal, asi hodinu a půl cesty.

Dostávám se na obrovskou louku plnou velkých kamenů, je to spíše údolí a kolem mě se po třech stranách tyčí skály. Je to paradox, stojím uprostřed toho údolí a kamenů sama, kolem ticho, nikde nikdo, jsem obklopena horami, které mě mnohonásobně převyšují – měla bych cítit obavu – já cítím zvláštní pocit bezpečí, klidu, vyrovnanosti a sounáležitosti s tím vším kolem mě.

Ale kde je to jezero? Áááá támhle je nějaký obzor za tím kopečkem, tam to bude – to dám, to už je jen kousek a vydám se přes tu velkou louku, přes to údolí, které vede nahoru do kopce. Přede mnou je ten potok, kolem kterého jdu po celou dobu a musím se dostat na druhou stranu, tady už je trochu divočejší, širší, přes něj velké bílé kameny, musím to nějak přejít na druhou stranu.

Cítím se najednou vyčerpaně a napadne mě, že mám v batohu ještě tu tyčinku kokosovou, spolkla jsem ji s nevídanou chutí a vydávám se přes kameny, na druhou stranu řeky a směrem nahoru. Dosáhnu prvního horizontu a … nic. Jaké zklamání pro mě.

Kouknu nahoru nad sebe a nade mnou se tyčí příkrá hora – nic jiného už přede mnou není. „To si už děláte srandu,“ řekla jsem nahlas. Cítila jsem už únavu, ale vrchol byl na dosah, sáhla jsem si na něj prstem do vzduchu. „To už musíš dojít, dala ses na cestu, tak běž.“

A začala jsem šplhat po kamenech, chvíli po čtyřech, jak strmá ta cesta byla.
Cesta vedla po hřebeni hory, cik, cak, aby se lépe šlo, zastavovala jsem se už po pár metrech, už jsem vážně mlela z posledního, noha mi občas sklouzla po kameni, což mi sebralo další energii. Abych si ji znovu dodala, říkala jsem nahlas: „Až dojdu nahoru, dám si capuccino,“ nebo jsem volala do té hory: „jedno capuccino mi připravte prosím“, a představovala jsem si výjev ze Čtyřlístků z příběhu Ďáblova stěna, jak se chtěli vyšplhat na horu, kam lidská noha nevkročila a když ji horko těžko zdolali, koukli se dolů – a tam restaurace, ke které vedla z druhé strany silnice a parkoviště plné aut a lidí.

Na vrchol zkratka nevede

Musela jsem jít snad ještě hodinu, bylo to nekonečné a přede mnou na vrcholu vztyčená italská vlajka – měla jsem jí před očima a šplhala a šplhala.
Jezeroooooooo. Jsem na vrcholu 🙂

Spatřila jsem to horské jezero. Zelenomodrá průzračná barva připomínala jezero z filmu Modrá laguna. A koupal se v něm pán a kolem pobíhal bílý pudl. To je jako z hororu. Pán se koupal nahý a právě vycházel z vody, když mě spatřil. Utíkal pro ručník se zahalit a já automaticky zvolala, dívaje se na druhou stranu a zakrývaje si oči: „Já se nedíváááám,“ ale volala jsem to česky, tak mi stejně nerozuměl, ale možná dle gest pochopil.

Koukla jsem se na mobil – bylo 15 hodin. Byla jsem na cestě cca 6,5 hodiny, a to jsem si vyšla jen na procházku.

Pána jsem se zeptala, jestli je to pitná voda, v tom jezeře, řekl, ať jdu k domečku výše, že tam je pitná voda. Zase někam výše? Ještě kousek, opravdu jen malý kousek, byl kamenný domeček, přešla jsem potůček, po kamenech nahoru a na domečku bylo napsáno: Capanno Como – Club Alpino Italiano a kousek dál zapíchnutá italská vlajka.
Nabrala jsem si vodu do lahve a zhluboka se s chutí napila.

Když jsem přišla zpátky dolů k jezeru, pán stál u rozcestníku a četl si ho, já se kochám jezerem, otočím se a … pán už tam nebyl. Někam zmizel. Jako duch. Možná to byla Fata Morgána.

Cesta dolů

Teď už to zkrátím. Dolů jsem šla jako indiánský stopař 😊

Rychle, smysly zbystřené, sžitá s přírodou, přeskakovala jsem kameny lehce a jen jsem si říkala, když se mi sklouzla noha nebo jsem špatně našlápla: „Opatrně, nikdo tu není, kdo by Ti pomohl, jsi tu sama a musíš se dostat zdravá dolů“.
A když jsem překonala těžší úsek: „Nejhorší už máš za sebou, teď už to bude jen brnkačka,“ to jsem si řekla cestou dolů asi čtyřikrát 😊

Opět Dangri

Jsem zpět ve vesničce Dangri. Cítila jsem hrozný hlad. U pultu stojí a povídají si 3 lidé, ptám se anglicky, zda je možné si dát něco k jídlu, paní neví, co říkám, naštěstí tam byl mladý kluk, který se jistě ve škole angličtinu učí a říká: „Of course, sit down please.“

Sedám si ke stolu s výhledem na řeku a bílé kameny a objednávám si kávu a vodu a koukám do jídelního lístku, neuvědomím si, že nemám brýle a mžourám na to menu a snažím se přečíst písmenka – tak tohle a domnívám se, že jsou to Tagliatelle se sýrem. Napiji se a říkám si pro sebe: „Asi to nesním, teplé jídlo asi teď nedám, to jsem přehnala.“

Paní mi přinesla prkénko s kousky sýra, 3 druhy tvrdého sýra a bagetu a odešla. Chvíli na to zírám a pak mi to došlo – nebyly to Tagliatelle di formaggi, ale Tagliere di formaggi – sýrové prkénko.
Pustila jsem se do toho s chutí a nikdy mi tak nechutnal suchý tvrdý sýr se suchou bagetou, zapíjený obyčejnou vodou, byla to chuť lahodná a opojná.

K autu jsem došla v 8 hodin večer.

Malá procházka byla u konce 😊

Miluju daně a podnikání. Jsem daňový poradce, pracuji převážně formou online, což mi umožňuje konzultovat se svými klienty kdykoliv a odkudkoliv. Učím své klienty orientovat se v podnikatelském daňovém prostředí. Seznamuji podnikatele s informacemi z oblastí daní, pojistného, vedení evidence jejich činnosti a jiných zákonných povinností spojených s oblastí podnikání. Začínající podnikatele učím dělat první kroky a usnadňuji a zjednodušuji jim tak jejich cestu. Mám proto vždy šťastné a spokojené klienty. Více informací o mně zjistíte tady>>
  • 4 ZÁKLADNÍ KROKY ZAČÍNAJÍCÍHO PODNIKATELE

    Co takhle svou vášeň přetavit ve vlastní podnikání? Pojďme si projít společně 4 základní kroky 😊

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku :)